Za oponou: Vedoucí juniorky Jaroslav Zákravský – Tahle práce se musí dělat z lásky

Sportoval jsem od mládí.

Jsem z Nového Hradce, kde se hrál hokej, fotbal i pozemák. Chytal jsem za žáky a za dorost lední hokej a potom v patnácti jsem přešel chytat pozemní hokej. V roce 1962 jsme hráli kvalifikaci s Lokomotivou Bratislava, v jejíž bráně stál Vlado Dzurila. Tam jsem se s ním osobně setkal, i když jsem tehdy nechytal a byl jsem dvojka. Bohužel jsme prohráli 0:1.

Stihl jsem nakouknout i do reprezentace.

Poté jsem odešel na vojnu a pomáhal zakládat Duklu Karlovy Vary v pozemním hokeji. Hráli jsme kvalifikaci v Bratislavě a postoupili jsme přes Hradec Králové do první ligy. To bylo pro nás Hradečáky hodně pikantní. Následně jsme zjistili, že máme nárok na kalorné, což byly peníze na přilepšení stravy. Honza Malát byl absolvent a pomohl nám to vyštrachat a dal to dohromady. Někdo s tím měl zajet na posádkový dům armády a nikdo se k tomu nehlásil.

Na starosti to tehdy měl podplukovník Emil Zátopek.

Z lampasáků si tam netroufal nikdo, protože z toho měli hrůzu. Tak jsem řekl, že pojedu, ale jen když dostanu opušťák. To bylo samozřejmě výhodné, protože jsem se na dva dny dostal domů, do Hradce to navíc bylo kousek.

Tak jsem vyrazil a na vrátnici byl poručík Josef Odložil, tehdy ještě mlaďák. Na Zátopka jsem musel chvíli čekat, ale pak přijel v autě. Pořád někde pobíhal, až přiběhl i za mnou.

A tak jsem se seznámil s čtyřnásobným vítězem olympijských her.

Předal jsem mu papíry, on na to mrknul a řekl, že je to v pořádku a že máme čekat. Po nějaké době jsme se skutečně dočkali a dostali jsme 450 korun na měsíc, což tehdy byly úžasný prachy.

Tak jsme si pak do civilu mohli aspoň koupit pěkné obleky.

Při prvním setkání s hradeckým hokejem jsem dostal 21 gólů

Když jsem jel z vojny domů, tak jsem na nádraží potkal svého švagra Míru Valáška. Ten v hradeckém hokeji několik let také působil. Patřičně jsme to oslavili a já poté začal na hokej chodit fandit. Znal jsem tam jeho, pak tam také působil můj velký kamarád Pepík Rejman, se kterým jsme přátelé dodneška, anebo třeba Míra Řehák, protože byl také Novohradečák a znali jsme se léta letoucí.

To ale rozhodně nebylo první setkání s hradeckým hokejem. To první přišlo v dorostu na přírodním ledě na Novém Hradci v přátelském utkání. V bráně Nového Hradce jsem obdržel 21 branek.

Později jsem se začal chodit dívat na svého syna, který hrál v Hradci do dorostu, a následně i na svého vnuka Ondru Fiedlera, který nyní působí ve Francii. Já už byl tehdy v roce 1995 v invalidním důchodu, takže jsem s ním byl na zimáku na každém tréninku. Chlapi si toho všimli, tak mě zasvětili do role vedoucího týmu, já si to vyzkoušel a od té doby jsem u toho zůstal.

Prošel jsem přes všechny kategorie, až jsem se v roce 2004 dostal do áčka, kde jsem působil do roku 2008, než jsem byl odejit panem Višňákem. Tak jsem šel na tři roky do Třebechovic, protože je trénoval Míra Řehák, který mě odmítl nechat zahálet a hned si mě tam vzal.

Po těch několika letech nastoupil po Romanu Višňákovi Aleš Kmoníček a u mládeže začal pracovat Miloš Říha mladší. Ten mi zavolal a já se zase balil okamžitě zpět do Hradce, tentokrát k juniorům. Od té doby s roční výjimkou, když jsem byl v dorostu, působím v téhle kategorii.

Juniorku mám ze všech kategorií nejradši. Já s těmi kluky žiju. Vzpomínám na to, že jsme spoustu věcí dělávali stejně i my za mých mladých let. Samozřejmě, že oni teď mají mobily a tablety, ale zase neuměj hrát mariáš, kulečník a podobný věci.

K áčku mě to už ani neláká. Je to tam úplně o něčem jiném. Nemyslím tím ani tak náplň práce, protože třeba s počítačem jsem se tehdy musel naučit úplně sám a v juniorce ho taky používám, ale mně je s nimi prostě dobře.

S kluky v juniorce mám skvělý vztah

Na zimáku jsem vlastně každý den. Aspoň takové tři hodinky.

Co se týče náplně práce vedoucího mužstva, tak je toho celkem dost. Hlavně se starám o tým, o vybavení, aby byly připravené puky na tréninky a nebo ionťák. Ten si teda dělá denní služba sama, ale je potřeba jim to odměřit, aby se s tím nešeredilo. Starám se také o to, aby byly brusle připravené k broušení. Když se hraje v pátek, tak se brousí ve středu, aby se ve čtvrtek sjely a byly akorát připravené. Pak také musím připravit zápisy a postarat se o rozhodčí…

Zatím se mi naštěstí nestalo, že bych třeba zapomněl registrace. Na to si dávám velký pozor. V áčku už tohle funguje elektronicky, ale u nás ještě pořád před každým zápasem předkládám rozhodčímu všechny registračky. Kdybych je zapomněl, tak se ještě dá hrát na občanku, ale pochybuji, že je všichni vozí s sebou… Je to ale zbytečná komplikace, tak se na to snažím dávat pozor.

Věcí, co se musí připravit, je ale ještě mnohem víc. Seznam čísel, vážení hráčů, čísla tvrdosti hokejek, typ bruslí, náhradní nože, zálohy za soupravy, shánění ubytování, stravování, vedení juniorských statistik… Snažím se také hlídat, jestli rozhodčí dobře zapsal góly a asistence, aby to bylo správně i na internetu. Hráči, rodiče i prarodiče to totiž na onlajnech sledují a je jim líto, když je tam uveden někdo jiný.

S kluky, jak už jsem říkal, mám skvělý vztah. Když cokoliv potřebují, tak se optají a já jim to řeknu. I když se baví o nejrůznějších věcech, třeba o trenérech, tak já je nikdy za dveře kabiny neodnáším. I díky tomu se kluci baví tak, jako bych tam vůbec nebyl. Vědí, že ode mě to nikam nejde.

Člověk si s nimi hodně užije. Někteří jsou pořádní lumpíci, ale pořád jsou to kluci. Ti starší už ale bývají rozumní. Letos to máme rozděleno do třech základních ročníků plus výjimky, takže věkové rozdíly už jsou pěkně velké.

Pak to samozřejmě hřeje u srdíčka, když se někdo od nás dostane do světa a daří se mu. S takovým Hroňasem jsem v kontaktu pořád. Já jim vždycky píšu gratulace z Hradce a oni přesně vědí. Stejně tak Jarda Dvořák, Radim Šalda, ale i další. Vždycky skočím na onlajny a projedu zápasy všech, které znám, Tábor, Klatovy a tak…

Nejsilnější zážitek, co jsem u hokeje zažil, je postup juniorů do extraligy v sezóně 2014/15. Nic lepšího nebylo. Ty kluky jsem obdivoval, protože to vybojovali i přesto, že věděli, že už si to nezahrají. Jak už jsem říkal v předešlých rozhovorech, tak to byla parta, která chtěla. Chtěla to dokázat a také to dokázala. Byli to hráči, kteří když si řekli, že dají gól, tak ho prostě dali. Každého jsme převálcovali ve třetí třetině, protože jsme byli fyzicky neskutečně nadupaní. V tomhle byl Aleš Krátoška vždycky nekompromisní. Co ti zažili na Rozárce, to klobouk dolů…

Za odměnu od pana Schöna dostali několikadenní pobyt ve Špindlerově Mlýně. Když oni odjížděli tam, tak já jsem mířil do Fakultní nemocnice Hradec Králové na plánovanou operaci nohy. Byl jsem alespoň informován o tom, co se tam děje. Když přijeli, tak se za mnou stavili. To bylo pozdvižení, protože dorazili všichni. Sestra z toho byla úplně na mrtvici, že všichni najednou na pokoj určitě nesmí. Tak chodili na etapy a bylo to od nich moc hezké.

Pavel Pazourek na hraně Rozárky: „Jaróšku, kde só ty kopce?!“

Občas si vedoucí s hráči zažijí svoje. Toho člověka nebudu jmenovat, ale v žácích to byl divočák. Hodný kluk, ale občas plašil. Třeba se takhle po přestávce vracím na led jako poslední a najednou se proti mně vyřítil s tím, že si zapomněl hokejku. Nebo se mu v jednom zápase na otevřeném ledě tady v Hradci stalo, že po změně stran mazal na bránu a vypustil dělo a náš tehdejší gólman Honza Vitík předvedl naštěstí životní zákrok a chytil jasnou šibenici. On si totiž spletl strany a útočil na vlastní bránu. Tyhle historky tady kolují dodneška.

Když jsme zmínili tu Rozárku, tak mám ještě vtipnou příhodu s Pavlem Pazourkem. Ten k nám přišel z Karlových Varů a chtěl jet s kluky na kola. Chtěl po mně ukázat kopce, tak jsem mu říkal, že jeden by tu byl. Tak jsme spolu vyrazili na Rozárku a stáli jsme na té hraně, když s typickým brněnským přízvukem prohlásil památnou větu: „Jaróšku, kde só ty kopce?!“ Dodneška se tomu spolu smějeme, protože si každý měsíc voláme.

Nedávno jsem byl uveden do Klubu patriotů hradeckého hokeje, což mi udělalo nesmírnou radost. Člověk má pocit, že to, co dělá, nedělá zbytečně a má to smysl. O financích totiž nemůže být řeč.

Tahle práce se musí dělat z lásky.

Přemýšlel jsem, co budu dělat, až skončím. Tak mě napadlo, že řeknu Vaškovi Samkovi a půjdu na trestnou lavici otvírat vrátka.

Já když totiž dva dny nejsem na zimáku, tak už se ptám manželky, jestli nepotřebuje něco koupit ve městě, že bych se tam stavil.

Je jí to v tu ránu hned jasné.

Já prostě patřím na zimák...

Jaroslav Zákravský